POVĚST ČI SKUTEČNOST aneb KLETBA
KRČÍNSKÉHO RODU
(Jihočeská pravda, sobotní příloha, 15.5.1987)
Stalo se to roku
šestnáctistého třicátého šestého, v době, kdy třicetiletá válka, započatá
vyhozením českých místodržících Slavaty a Martinice z okna, dosáhla teprve
poloviny svého trvání. V Čechách vládl chaos a zmatek, cizácká vojska, vedená
hlavně generálem Maradasem, plenila a ničila vše, nač přišla. Místo úrodných
políček zbyly jen pruhy vypálené země, dobytek byl pobit nebo odehnán daleko od
svých rodných pastvin. Toho roku bylo také neuvěřitelné sucho, které jako by
chtělo zahubit již tak dost zbídačený lid.
Lidé se ploužili po kraji a jen těžko nacházeli obživu. V
lesích ještě tenkrát byla hojnost zvěře a také lesních plodů zvláště v letních
měsících byl dostatek. Prostí lidé však neměli k lesům důvěru a vyhýbali se
temným hvozdům velikým obloukem. Nejen kvůli tomu, že se ve skalách a temných
roklích ukrývala spousta vojenských zběhů a lidí s pochybnou minulostí, ale
hlavně proto, že prý se tam objevují podivná zjevení, která nahánějí člověku děs
a hrůzu a někdy dokonce zvěstují neštěstí, ba dokonce i smrt. Hlavně starší
lidé, protřelí životem a plní zkušeností, vyprávěli po večerech o těch podivných
věcech. Na blatech jsou prý za bezměsíčných nocí k vidění celé reje
zelenomodrých světélek, která lákají kolemjdoucí do záhuby. Nejeden důvěřivý
pocestný doplatil na svoji neopatrnost a během chvilky byl pohlcen strašnými
silami močálu. V smutných deštivých dnech viděli lidé zvláštní zástupy plačících
jeptišek, před kterými se otevřela a za nimi opět zavřela země. Lidé si
vyprávěli o procesích ohromných hadů, červů, jedovatých pavouků a jiné havěti,
vylézající po setmění z děr. Kdo by snad překročil bludný kořen, bude týdny bez
konce bloudit a jedině smrt bude pro něj vysvobozením. Nelze se proto divit, že
bylo jen málo těch, kteří se do lesů odvážili.
Jak to však bývá v každé době, i tenkrát žili lidé poctiví a
skromní a na druhé straně chamtivci, kteří jen střádali svůj majetek a seděli na
zásobách. Za takového byl také považován jeden z potomků Jakuba Krčína, slavného
i když krutého správce a stavitele jihočeských rybníků. Jeho panstvím bylo
několik osad a mlýnů na Lužnici a Nové řece, kterou jeho předek vybudoval. Byla
to například osada Pilař nebo Leština, z mlýnů Nový Řadov a Starý Hamr později
též nazývaný Weinzettel.
A právě zde onoho vzpomínaného roku došlo k události, která
měla později rozhodnout o osudu Joachima Krčína a poznamenat tak na věky celou
jím spravovanou oblast. Byl neklidný večer a suchý jižní vítr přinášel již
poněkolikáté jednu z těch strašných bezdeštivých bouří, jež vysoušely a
spalovaly jindy tak vlhký a močálovitý kraj. Žluté a fialové blesky pročesávaly
oblohu. Skučivý jekot větru přehlušovalo jen příšerné burácení hromu. Joachim
seděl v teple u krbu a nervózně pokřikoval na služebnictvo připravující vydatnou
večeři. Z kouřících mís se linula vůně krocaní polévky, jehněčí kýta lákala k
zakousnutí a korbel červeného vína dokazoval kvalitu pánových sklepů. Joachim
čekal vzácného hosta. Právě před rokem mu totiž potulný žebrák z ruky vyčetl, že
onoho dne bude mít návštěvu, která ovlivní jeho majetek i celý další život. Pln
dychtivého očekávání přemýšlel, kdo by to jen mohl být – posel Třeboňského
purkmistra nebo vyslanec augustiniánů z Klostenburgu přinášející od pánů
radostnou zprávu o rozšíření jeho pozemků? Jeho úvahy o dalším snadném
zbohatnutí však přehlušilo zabouchání na vrata, které málem zaniklo v dalším
hromobití vrcholící bouře. Jaké však bylo Joachimovo překvapení, když se na
prahu místo očekávaného vznešeného hosta objevil starý otrhaný podivín a žadonil
o skývu chleba a hlt čisté vody.
„Nemám čas na takovou lůzu, jako jsi ty!“, vykřikl Joachim,
popadl hůl a chudáka několikrát přetáhl. Nebožák neměl dostatek sil utíkat,
natož bránit se, a tak pod ranami klesl. Naneštěstí právě na okraji hlubokého
náhonu, který usměrňoval silný proud vody na obrovské mlýnské kolo. Z posledních
sil stačil vykřiknout kletbu na celý Krčínův rod a pak s šíleným jekotem, při
kterém stydla krev v žilách, spadl do náhonu. Pak už ho nikdy nikdo nespatřil.
Toho večera Joachim Krčín jinou návštěvu nedostal a na celou záležitost za pár
týdnů zapomněl.
Avšak kletba, která byla vyřčena, na sebe nedala dlouho
čekat. Roku 1637 ohromný požár v Třeboni zničil velkou část města a s ní lehla
popelem i převážná většina majetku Joachima Krčína. Zbytek vydrancovala švédská
vojska. Joachim utíká ze svých usedlostí doslova s holým životem. Lidé před ním
zavírají dveře a jemu nezbývá, než uchýlit se do hlubokých nepřístupných lesů a
žít prostým životem poustevníka. Ani zde mu však není dopřáno dožít v klidu.
Reje nočních běsů, vyvolávané fantastickými představami při bezesných nocích
mocně ovlivňují jeho život a působí mu tak mnohé strádání. Při jedné z takových
nocí, doprovázené prudkou vichřicí, vyvrácený strom padá na jeho chatrč a
ukončuje tak život Joachima Krčína. Avšak dosud se mezi lidem traduje, že ani
smrt neuchránila Joachima od kletby a že jeho duch dodnes bloudí v místech, kde
skonal.
Od té doby uplynulo více než 300 let a příběh nebohého
chamtivce se opět vynořuje na světlo boží. V roce 1939 byly při přestavbě
Starého Hamru nalezeny v základech v tajné schránce rukopisy a závěť Joachima
Krčína, které zde stačil ukrýt těsně před útěkem z domova. Tyto byly předány
jeho třem potomkům – Josefu Krčínskému z osady Frahelž a bratrům Ruthartu a
Johannu žijícím v Linci. Tito tři se po získání závěti pustili do objasnění
celého případu Joachimova konce, s představami snadného zbohatnutí.
Ví se, že postavili srub v lese západně od Starého Hamru a
podle odkazu starého Joachima zde začali kopat a hledat jím v závěti označenou
skrýš, kde prý ukryl část svého majetku. Co se dělo potom nevíme, jisté však je,
že dne 20. srpna 1939 narazil hajný Václav Kráva na srub o jehož existenci dosud
nevěděl. Po nahlédnutí dovnitř zmocnila se jej taková hrůza, že se nebyl schopen
ani pohnout. Ve strašném zmatku ležely tu části lidských těl, částečně již
zpracované mrchožravými brouky. S vypětím posledních sil doběhl hajný Kráva pro
pomoc na četnickou stanici do Stráže nad Nežárkou. Nadstrážmistr Bahenský
společně s ohledavačem mrtvol zjistili, že rozkládající se zbytky dvou těl patří
Josefu Krčínskému a jednomu z Lineckých bratrů. Třetí potomek byl za několik dní
nalezen polomrtvý vysílením a hrůzou. Svůj příběh však nedokázal nikdy
vypovědět, neboť se zcela pomátl na rozumu. Ještě dnes dožívá v jednom z
Vídeňských sanatorií pro choromyslné a dosud lze z jeho staré tváře vyčíst děs a
hrůzu, kterou tehdy prožil.
(V roce 1987 sepsali Kwaki, Sandy a Wimpy)