Pohádka pro Růženku.

Bylo, nebylo. V jednom zaprášeným městě, kde nebe je zelený a stromy mají modrý listí, žila v šedivým paneláku malá holčička. Občas to neměla s lidma lehký, protože jim až příliš věřila a taky byla moc hodná a dobré skutky bývají v našem nespravedlivým světě potrestány. Naštěstí měla pořádně praštěnou kamarádku, která ji přivedla mezi partu bláznů, co chtějí žít trochu jinak než ostatní ve městě, a proto jak to jen jde jezdí do lesů, kde jejich šílenství propuká naplno. Holčička, co už vůbec nebyla malá, byla nejdřív trochu vykulená, ale rychle se rozkoukala a zapadla mezi ostatní. A jim připadalo, že je s nimi už léta. A měli ji rádi. Měli ji rádi pro její širokánský srdce, do kterýho se vejdou i ty velký i ty úplně malinký človíčkové. Holčička už není holčička, už je to vlastně slečna, ale v duši jí pořád kus toho holčičkovství zůstává. A to je dobře, čím dýl si tu dětskou dušičku uchová, tím bude v životě šťastnější. A protože tahle pohádka je výjimečná, neskončí špatně ale naopak dobře. Já tomu věřím. Věřím, že holčička, co už je slečna, bude z toho svýho srdce ještě dlouho malejm človíčkům rozdávat to, co sama nasbírala. A taky vím, že jí jednou někdo sundá z nebe tu krásnou zelenou a nechá jí z ní ušít šaty, po kterejch tak moc touží...

jaro 1998