11.
Seděli na střeše saloonu, z bambulek na velkých čepicích jim kapala voda a asi se trošku báli. Tam, kde nám lidem sahala v pátek v noci voda po kolena, měli ji Cvrčala s Kvíčalou po pás. Inu skřítkové. Žijí tu už pěkných pár let, i na Medníku byli zvyklí na ledacos, ale takovouhle bouřku ještě nezažili. Ostatně vy asi taky ne. Seděli na střeše saloonu, báli se a koukali na nás, jak chytáme létající plachty, jak se brouzdáme loužemi, jak vybíháme zpod jejich rozhledny do stanů. Koukali na to, jak se ká
cí týpko, jak se naklání stožár, viděli i tu spoušť v lese. Mokli, neměli se kam schovat a báli se. Měli strach nejen o sebe ale i o nás, protože jsou to naši kamarádi.Jak to všechno vím? Nebudete mi věřit, ale v té hrozné noci jsem několikrát zahlédl v táboře malé stíny. Zahlédl je i Loupák, v sobotu jsme se o tom bavili. Ale hlavně, v sobotu po obědě, když jsem se v saloonu mezi rozvěšeným mokrým prádlem na chvilinku natáhl na záda a zavřel oči, vylezli zpoza roztopených kamen, sedli si na lavičku a zač
ali mi povídat o tom, co jsme společeně zažili. Sušili si košilky, kalhoty i čepice s bambulkou a byli stejně jako my rádi, že to máme za sebou.“Koukám, že taky máte co sušit, děti vám asi pěkně promokly,” povídají. “Máme vás rádi a když tak na vás koukáme, asi budete potřebovat něco čistého a suchého na sebe. Někde vám to tu necháme…”
V tom začaly na střechu dopadat další těžké kapky, oba skřítkové vyskočili a rázem byli pryč. Promnul jsem si oči, vstal a šel do kuchyně, za chvíli jsme sedli do autobusu a jeli do Mláky telefonovat, ale to už máte v kronice…
Wimpy
srpen 2001, po vichřici
(Děti dostaly šifru, našly k ní klíč a po jejím vyluštění objevily místo, kde na ně čekal balík nových, čistých a suchých triček od skřítků…)